Poznáváme historii větrných mlýnů a čerpadel

Historie větrných mlýnů ve světě

Nejstarší známé způsoby využití větru jsou horizontální větrná kola dřevěné či bambusové konstrukce vyplněná plachtami. Vyskytovala se v persko-arabské oblasti a v Číně a sloužila pro čerpání vody a následně i mletí obilí. Skutečně nejstarší větrné mlýny se dochovaly v Moon u Alexandrie v Egyptě a pochází údajně z období 2000 let př.n.l. Mlýny jsou kamenné stavby s cimbuřím, do kterého se vkládal hlavní hřídel podle směru větru.
Nejstarším písemným dokladem o využití větru k pohonu je verš ve starozákonním žalmu připisovaný Assafovi, synu Barachiáše z doby 1000 let př.n.l.
Na řeckém pobřeží a ostrově Kréta stály a ještě stojí celé baterie větrných mlýnů se stabilními pohonnými konstrukcemi fungujícími proti dvěma hlavním směrům větrů, letnímu a zimnímu. Větrná kola mají 12 křídel složených z proutěných konstrukcí vyplněných třírohými plachtami. Jsou to mírně konické stavby s kuželovou neotáčivou střechou. Při sezónní změně větru se větrné kolo přestaví o 180 stupňů.
V Afganistanu se dochovaly zvláštní větrné mlýny, zvané “badasie“. Do budovy četnými postraními otvory ve zdech proudil vítr na vnitřní křídla, která roztáčel. Křídla byla na společné vertikální ose s mlýnským kamenem. Konstrukce připomíná turbínu.
V Americe, Austrálii a v Africe (kromě pobřeží Středozemního moře) se větrné mlýny ve starověku a ani středověku pravděpodobně nevyskytovaly.
Jako zajímavost je možno uvést, že tibetští buddhisté od roku 400 n.l. používají větrného pohonu modlitebních mlýnků, které tak vysílají modlitby k Buddhovy a Mongolové na pohon bubínků, do nichž vkládají formule k odhánění zlých duchů.
Do Evropy se větrné mlýny dostaly zřejmě prostřednictvím Arabů přes Pyrenejský poloostrov někdy v 8. století. První zmínka o větrném mlýně v Evropě je v Anglii z roku 833. V roce 1105 je mlýn doložen ve Francii, roku 1253 v Německu, roku 1274 v Nizozemí, v roce 1277 i v Čechách a v roce 1332 v Itálii. Nositeli pokroku v této oblasti se staly hlavně mnišské řády, které měly čilé styky po celé Evropě. Určitě si zkušenosti s větrnými mlýny přinesli i účastníci křížových výprav v 11. a 12. století, kteří se dostali až do Středomoří.
První obrázek větrného mlýna pochází opět z Anglie z roku 1270. Větrný mlýn byl zobrazen na iluminované iniciále anglosaského žaltáře v Canterbury. Jedná se o dřevěný, tzn. německý typ větrného mlýna s lichoběžníkovými vertikálními perutěmi.  Více vyobrazení větrných mlýnů nacházíme ve francouzských, italských a německých rukopisech ze začátku 14. století.
Nejstarší zobrazení větrného mlýna zděného tj. holandského typu, dokonce s otáčivou střechou je z roku 1390 z Anglie.  V Čechách je nejstarší zobrazení z roku 1489 v Kutnohorské bibli. Jedná se však o překreslenou kresbu z německé bible.  V literatuře nacházíme studie různých konstrukcí větrných mlýnů s horizontálním větrným kolem, např. studie Leonarda da Vinci z roku 1500 nebo Veranzia z roku 1595. Je však zřejmé, že se jednalo pouze o technické studie. Horizontální větrné kolo mělo menší účinnost, a proto nedosáhlo většího rozšíření.
Ve středověké Evropě se začaly objevovat mlýny, které se proti větru natáčely celé. První zmínka o tomto typu v Německu je v roce 1253 a první zobrazení je z roku 1370. Později se tomuto typu mlýna začalo říkat německý. Zda tento typ mlýna skutečně vynalezli Němci není prokázáno.
Pokrokem v konstrukci mlýnů se stalo zavedení otáčivé střechy u kamenných mlýnů, díky níž mohlo být větrné kolo průběžně natáčeno proti směru větru. Charakteristickým se tento typ mlýna stal pro Holandsko, proto se jim obecně říká holandské. Často stával větrný mlýn i jako součást městských hradeb západoevropských měst (u nás Znojmo).
V oblasti Ukrajiny a Ruska vznikl charakteristický typ větrného mlýna německého typu. Jeho tělo stává na jehlancovité srubové základně.
K největšímu rozvoji větrných mlýnů došlo v celé Evropě koncem 18. a v 19. století při rozpadu feudálního řádu kdy se uvolnily hospodářské poměry. O povolení stavby větrného mlýna žádají obce i jednotlivci. Ve střední Evropě na území Rakouska-Uherska je rozvoj navíc podpořen i císařskými dekrety.
V 19. století se rozvoj techniky větrných mlýnů přesouvá do Ameriky. V roce 1854 Daniel Halladay patentuje první verzi své turbíny, která je ve vylepšené podobě poprvé předvedena na Světové výstavě ve Filadelfii roku 1877. V následujících letech se stala prvním komerčně úspěšným větrným motorem vymyšleným na území USA. Bylo jí vyrobeno mnoho desítek tisíc kusů a používala se hlavně na čerpání vody na farmách. Pronikla i do Evropy a na našem území byla využita poprvé roku 1884 v Ruprechtově.
Konec 19. století je ve znamení kovových větrných turbín (mnohalopatkové plechové růžice s větrnou brzdou pro odstavení při vichru). Od roku 1902 začíná v Dánsku vývoj jedno až třílistové vrtule. Další rozvoj využití větrné energie se již vzdaluje mlynářství a přechází do oblasti výroby elektrické energie.
Perutě věrných mlýnů však nesloužily pouze k pohonu mlýna. To v jaké poloze zůstaly perutě stát bylo vidět zdaleka a sloužilo tak k předávání informací, vznikl tzv. mlýnský jazyk. Mlynář tak mohl svému okolí předávat postavením křídel mlýna různé zprávy.
Když byla křídla postavená do kříže zvaného též klidové postavení, znamenalo to, že dnes je práce skončena nebo není co mlít. Šikmé nastavení pod 450 znamenalo pracovní přestávku, klid v neděli a o svátku. Vychýlení o 300 doleva znamenalo že mlýn je poškozen. O něco menší levostranné vychýlení od kolmé či vodorovné osy znamenalo nůžky radosti. To signalizovalo svatbu nebo narození dítěte. Menší pravostranné vychýlení naopak znamenalo nůžky smutku tzn. smrt nebo nemoc.
Je známo i to, že když při okupaci Holandska Němci přerušili všechny možnosti telegrafického spojení, předávali mlynáři důležité informace o jejich postupu dál pomocí postavení perutí svých mlýnů.
K perutím větrného mlýna se váže historka, známá snad na každém mlýně bez ohledu na to, v které zemi se nachází. Je to příběh o oběšené koze. Tetka přijde za bezvětří k větrnému mlýnu a přiváže kozu k peruti. Zapovídá se s mlynářkou a mezitím poryv větru roztočí perutě a chudák koza je jak na kolotoči. Někde kozu zachrání, jinde se uškrtí. To podle místního podání.

Během celé historie se ukazuje, že větrný mlýn lze využít na více činností než jen na mletí obilí. Větrným mlýnem lze:
- čerpat vodu
- mlít obilí, kosti na moučku nebo kůru na tříslo
- mlít a drtit různé rudy, barvy (běloby, modře), písek, tabákové listy, kakaové boby, hořčičné semínko, tuf a cement
- lisovat olejnaté plody a loupat lusky
- vyrábět plsť a papír
- pohánět vnitřní výtahy a vyrábět elektřinu
- předávat informace pomocí změny polohy nastavení lopatek

Větrný mlýn v kulturní krajině plnil několik účelů. Sloužil jako:
- výrobní zařízení pro obživu obyvatelstva
- centrum řemesel (mlynář uměl se dřevem, kamenem, železem, rozuměl počasí)
- orientační bod v krajině, stavitelská dominanta
- vojenská pozorovatelna a místo řízení palby dělostřelstva
- společenské středisko (místo besed osadníků a krajánků)

Historie větrných mlýnů u nás

Nejstarší spolehlivá zpráva o větrném mlýně na území Čech pochází od tzv. druhého pokračovatele Kosmovy kroniky, který píše, že v roce 1277 byl větrný mlýn postaven na zahradě Strahovského kláštera v Praze. Mlýn postavil v době hladu za vlády poručníka Oty Braniborského opat Siegfried, který vedl klášter premonstrátů. Když byl mlýn v roce 1281 větrem vyvrácen, nechal jej opat znovu postavit. Zanikl asi až za třicetileté války vinou Švédů. Zmiňuje se o něm i kronikář Neplach jako o stavbě v Čechách nevídané.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Na počátku panování Siffridova zuřil hlad a nouze v naší zemi. Aby všeobecné bídě této alespoň poněkud odpomohl, zřídil Siegfried (sic) r. 1277 na výšině Strahovské věterní mlýn, jenž i k potřebám obyvatelů Pražských ustanoven byl. Když pak velikým vichrem ztroskotán jest, postavil jej opat r. 1281 podruhé, získal sobě tímto lidumilným podnikem náklonnost královu u velké míře, velmožové zemští stali se jeho přáteli, a klášter sám nabyl tímto příznivým vývojem mnoho výhod.“
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Od tohoto data vznikají na území Čech, Moravy a Slezska další mlýny, jejichž staviteli jsou hlavně kláštery, feudálové a města. Větrné mlýny doplňovaly síť mlýnů vodních a postupně nahrazovaly málo výkonné ruční mlýnky. Další informace o větrném mlýně je v arcibiskupském urbáři, který v roce 1390 zaznamenává větrný mlýn na hradu Hřídelíku u obce Blíževedly (ČL). Hrad patřil od roku 1392 pražskému biskupství.
V historii obce Chynín (PJ) najdeme informaci, že po katastrofálním moru v roce 1531 zůstali v obci pouze tří lidé, ale roku 1565 zde bylo již pět usedlostí a větrný mlýn.
První doložený větrný mlýn na Moravě stál v roce 1440 v Bavorově na Opavsku. Nejstarším známým českým znázorněním větrného mlýna je kolorovaný dřevoryt v Kutnohorské bibli z roku 1489. Mlýn na dřevorytu je zděný, o třech okenních osách a s čtyřmi důkladně prokreslenými perutěmi. Významná jsou zobrazení větrného mlýna německého typu přímo v Praze z roku 1562 a let následujících.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Větrný mlýn v kulturní krajině plnil několik účelů. Sloužil jako:
– výrobní zařízení pro obživu obyvatelstva
– centrum řemesel (mlynář uměl se dřevem, kamenem, železem, rozuměl počasí)
– orientační bod v krajině, stavitelská dominanta
– vojenská pozorovatelna a místo řízení palby dělostřelectva
– společenské středisko (místo besed osadníků a krajánků).
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zásadní přínos při mapování rozšíření větrných mlýnů u nás mají práce Václava Buriana a Oty Pokorného, kteří jich identifikovali celkem 901, z toho 216 v Čechách a 685 na Moravě a Slezsku. Bohužel při své práci neměli k dispozici mapy z prvního vojenského mapování, které proběhlo v letech 1763–68 a jeho první opravy z let 1780–83. Prostudováním těchto podkladů bylo nalezeno dalších 25 lokalit větrných mlýnů. Z toho je 7 v Čechách a 18 na Moravě. Příkladem může být mlýn v obci Čečovice (PJ) a Sedlice (HK).

Rozšíření větrných mlýnů v Čechách
Rozšíření větrných mlýnů u nás bylo závislé na hydrologických podmínkách. Vznikaly pouze tam, kde nemohlo mletí obilí být zajištěno mnohem efektivnějšími mlýny vodními. Vodní mlýny např. téměř chyběly v oblasti Labských pískovců. Propustné vápence a pískovce neumožňují vytvoření sítě povrchových vodních toků. To znamená časté vysychání potoků během pozdního léta nebo podzimu, případně jejich zamrzání v zimě. V těchto oblastech byl nedostatek vodních mlýnů vyvážen stavbou mlýnů větrných. Důležitou podmínkou je i výskyt pravidelných a stálých větrů. Proto také největší rozšíření větrných mlýnů můžeme najít v oblastech, kde jsou splněny oba předpoklady, a to je např. v oblasti Moravské brány na Novojičínsku. V Čechách je počet lokalit podstatně nižší. Nejvíce byly větrné mlýny rozšířeny v okresech Trutnov, Děčín a Liberec. Horami obklopená kotlina Čech nemá vhodné vzdušné proudění, proto se zde větrné mlýny vyskytují jen velmi zřídka.
Stavby mlýnů podporovaly kromě posilující se hospodářské role obcí i císařské patenty.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dne 1. října 1784 vydává císař Josef II. patent č. 310, ve kterém uvádí:
„Přesvědčivý příklad zřizování větrných mlýnů na panství Neuschloss v okrese Saaz (Žatec) přináší dostatečný důvod pro to, jak je nutné, aby dominia pro odstranění nedostatku mlecích zařízení, vznikajícího v některých letech kvůli většímu suchu, vyzývala ke zřizování takových větrných mlýnů, aby se zmíněný nedostatek odstranil. Okresní úřad má proto vrchnostem poukazovat na to, aby si v případě, že tyto větrné nebo koňské mlýny potřebují, od nich opatřily nutná povolení k jejich stavbě.“
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na tento patent navazují další nařízení Moravského gubernia. Patentem č. 314 z 1. prosince 1814 vydaný císařem Františkem I., je ve všeobecném nařízení o mlynářství podporována výstavba všech mlýnů a vydán Všeobecný mlynářský řád. Dekretem Dvorní kanceláře č. 9822 z 28. dubna 1837 je provozování větrného mlýna zařazeno mezi živnosti vyžadující vydání koncese.
O povolení výstavby většiny větrných mlýnů tehdy žádaly obce u vrchnosti, která stanovovala roční nájmy. Získané právo k stavbě však obce většinou postupovaly jednotlivým zájemcům, vyučeným mlynářům. Tito mlýn stavěli na vlastní náklady a obci odváděli pravidelné poplatky. Větrné mlynářství se tak stalo samostatným řemeslem vázaným na koncesi. U většiny větrných mlýnů se majitelé nebo nájemci často měnili. Jen výjimečně zůstávaly mlýny v držení jednoho rodu po několik generací. Příkladem může být rod mlynářů na větrném mlýně Vysoký (LI) a Horní Vítkov (LI).
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Během celé historie se ukazuje, že větrný mlýn lze využít na více činností než jen na mletí obilí. Větrným mlýnem lze:
- mlít obilí na mouku, šrotovat, mlít kosti na moučku nebo kůru na tříslo
- mlít a drtit různé rudy, barvy (běloby, modře), písek, tabákové listy, kakaové boby, hořčičné semínko, tuf a cement
- čerpat vodu
- pohánět pilu
- lisovat olejnaté plody a loupat lusky
- vyrábět plsť a papír
- pohánět vnitřní výtahy a vyrábět elektřinu
- předávat informace pomocí změny polohy nastavení lopatek
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Dodnes zachované stavby mlýnů pocházejí převážně z poloviny 19. století. Úpadek mlýnů začal na přelomu 19. a 20. století po nástupu výkonnějších parních, motorových a posléze i elektrických mlýnů. Mlýny německého typu zanikaly úplně, holandské chátraly a většinu z nich zachraňovali až chalupáři od sedmdesátých let minulého století. Během 2. světové války mohly mlít pouze mlýny v Sudetech (Světlík, Borovnice, Růžová, Horní Vítkov). Ostatní větrné mlýny byly nařízením Ministerstva zemědělství č. 386/41 Sb. zapečetěny.
Z původních téměř tisíce lokalit dnes máme větrné mlýny nebo jejich zbytky na pouhých 78 místech v celé ČR. V Čechách je 24 lokalit a na Moravě 54. Mlýnů holandského typu je v Čechách 23, německého typu pouze jeden a jeden mlýnek. Přitom mlýnů německého typu bylo v Čechách asi dvakrát více než mlýnů holandského typu. Současný stav je způsoben tím, že dřevěné mlýny německého typu zanikaly beze zbytku, a to buď rozebráním nebo požárem. Po tom co zpustly, stávaly se nebezpečnými a nezbývalo než je zlikvidovat.
Kamenná resp. zděná stavba tzv. holanďanů je daleko stabilnější, a vhodnější k přestavbě pro jiné způsoby využití. Většina zachovaných staveb nemá proto už žádné vnitřní zařízení. Celkem dvanáct objektů je přestavěno k rekreačním účelům, v šesti se trvale bydlí a ve dvou se podniká. Pouze v jednom z nich je zachováno částečně vnitřní vybavení.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Perutě věrných mlýnů však nesloužily pouze k pohonu mlýna. To, v jaké poloze zůstaly perutě stát, bylo vidět zdaleka a sloužilo tak k předávání informací, vznikl tzv. mlýnský jazyk. Mlynář tak mohl svému okolí předávat postavením křídel mlýna různé zprávy. Když byla křídla postavená do kříže  zvaného též klidové postavení, znamenalo to, že dnes je práce skončena nebo není co mlít. Šikmé nastavení pod úhlem 45°  znamenalo pracovní přestávku, klid v neděli a o svátku. Vychýlení o 30° doleva znamenalo, že mlýn je poškozen. O něco menší levostranné vychýlení od kolmé či vodorovné osy znamenalo nůžky radosti. To signalizovalo svatbu nebo narození dítěte. Menší pravostranné vychýlení naopak znamenalo nůžky smutku, tzn. smrt nebo nemoc.
Je známo i to, že když při okupaci Holandska Němci přerušili všechny možnosti telegrafického spojení, předávali mlynáři důležité informace o jejich postupu dál pomocí postavení perutí svých mlýnů.

Typologie větrných mlýnů na našem území

Větrné mlýny vyskytující se na území ČR můžeme rozdělit do několika základních kategorií:

- větrné mlýny německé (beraní, sloupové, kozličí, samec)                   

- větrné mlýny holandské (samice)
           - varianta s Halladayovou turbínou

- větrné mlýnky s turbínou

- malé větrné mlýnky otáčivé (paltroky) a neotáčivé
- speciální konstrukce (kombinace předchozích typů)

U nás nejrozšířenějším typem byly dřevěné větrné mlýny německého typu, které se natáčí proti větru celé. Druhou nejpočetnější skupinou jsou větrné mlýny zděné holandského typu, kde se natáčí s perutěmi proti větru pouze střecha mlýna. Variantou těchto mlýnů jsou moderní mlýny s Halladayovou turbínou. Základem je zděná budova libovolného půdorysu, kde na střeše je umístěna turbína, která se sama otáčí proti větru. Dochovala se pouze v Ruprechtově. Třetím základním typem jsou malé větrné mlýnky s turbínou vyskytující se pouze na severovýchodě Moravy. Nedochoval se žádný z dalších dvou typů tj. malý větrný mlýn otáčivý (paltrokový), který se otáčel na kolečkách nebo válečcích po kruhové drážce  a malý větrný mlýn neotáčivý, jenž se vyskytoval pouze v horských oblastech a využíval pouze jeden směr větru.  Zdokumentováno je ještě několik výjimečných staveb, které nelze přesně zařadit do žádného z uvedených typů např: Háčky – dřevěný mlýnek s otáčivou střechou postavený na střeše zděné budovy, Brodek u Konice – použita třílistá vrtule, Světlá - osmiboký celodřevěný mlýn s otočnou střechou, Kujavy a Děrné – na spodní zděné půlce byla horní dřevěná část s otočnou střechou. Na výkresech ještě najdeme unikátní konstrukci s horizontálně umístěným větrným kolem . Mlýn měl pracovat před více než sto lety v Kostelci nad Černými lesy. Zatím se nepodařilo doložit, že takový mlýn byl skutečně postaven.

Historie větrných mlýnků s turbínou

Větrné mlýnky s turbínou se vyskytují v rámci ČR pouze v oblasti mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem a Českým Těšínem. Tzn. v kraji, kde začátkem 20. století byla většina obyvatel zaměstnána v dolech či hutích a navíc měla i menší zemědělské hospodářství. Tito tzv. kovozemědělci bydleli převážně v samostatných usedlostech obklopených jejich poli o rozloze 1 až 3 ha. Vlastní hospodářství, kde pracovali převážně ženy a děti, jim zajišťovalo potravinovou soběstačnost. Zemědělská produkce a chov zvířat obvykle postačovaly na obživu početné rodiny.

Každá usedlost původně vlastnila na šrotování obilí ruční rotační mlýnek. Na něm je však práce velmi namáhavá. Koncem 19. století si právě tyto skupiny obyvatel vlastnící domek se zahradou a menší pole (domkáři) s dostatečným příjmem nechávali pro potřebu svého hospodářství stavět firmou KUNZ v Hranicích malé větrné mlýnky s turbínou typu Eclipse. Tyto nahradily mlýnky ruční (žernovy) i malé mlýny otáčivé a neotáčivé. Počátkem I. světové války, kdy tovární výroba plnila především válečné potřeby, a nastal nedostatek mouky, zaměřily se drobné kovářské dílny na výrobu kopii větrných mlýnků firmy KUNZ. Největšího rozšíření dosáhla kopie značky AJAX o průměru turbíny 3 metry. Stavby větrných mlýnky skončily ve 40. letech minulého století. V uvedené oblasti jich bylo několik set a každý z nich sloužil potřebám jediné usedlosti. Nejčastěji sloužily na šrotování obilí pro dobytek, ale z jemného podílu po prosetí se pekly i buchty. Nejstarší dochovaný větrný mlýnek s turbínou je z roku 1900 ve vsi Koňákov.

Výrobou větrných mlýnků se kromě oficiální výroby v továrně KUNZ Hranice začaly zabývat v době zvýšené poptávky i menší řemeslnické dílny. Jako příklad můžeme uvést firmu Josef Pawera a bratr z Třanovic a firmu Josef Borový – kovář z Horní Datyně. Firma Borový vyrobila v letech 1911 až 1937 celkem cca 70 větrných mlýnků.

Ze vzpomínek Ludmily Bystroňové, (1912-1991) rozené Borové:
„Můj otec Borový Josef se narodil roku 1879. Vyučil se na šachtě Salma v Ostravě jako kovář a zámečník, později přešel na šachtu Hedvika (Fučík) v Petřvaldě. Pod svým domem č. p. 14 si za silnicí postavil dřevěnou budovu kovářské a zámečnické dílny, na kterou umístil ozdobný kovaný nápis - JOSEF BOROVÝ-1911-KOVÁŘ. V následujícím roce také začal s výrobou oblíbených větrných mlýnků s turbínou – kopií tovární konstrukce firmy KUNZ. Počátkem I. svět. války, kdy začal být nedostatek mouky a lidé si ji potřebovali mlít sami, vznikla i velká poptávka po větrných mlýncích. Postupně začal zaměstnávat na výrobě 6 až 10 učňů a 3 tovaryše, kteří obvykle pomáhali, když bylo více práce. V té době si vedle budovy kovárny, které se říkalo „Kuzňa“ ještě postavil větrné kolo a pro nedostatek větru je umístil na kovový stožár. Připojenou transmisi vedl po půdě dílny a sloužila k pohonu vrtačky nebo soustruhu a brusky. Později roku 1922 přistavěl zděnou budovu, do níž nainstaloval i parní stroj. Začal spolupracovat i s bratrem, který si na zeď dostavěné budovy umístil nápis „Karel Borový - kovář a podkovář“. Po roce 1933, kdy začínala hospodářská krize, zájem o výrobu mlýnků výrazně poklesl. Úplný útlum jejich výroby nastal po roce 1937, kdy byla dokončena elektrifikací obce.“
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Písemné svědectví na Datyňskou „Kuzňu“ máme i od Karla Borového (1901-1997) z Vratimova č. p. 5/49, který se v ní vyučil:
„Pan mistr J. Borový původně pracoval jako kovář na šachtě „Ludvík“ v Radvanicích. Když se osamostatnil, pracoval nejdříve sám, později si vzal učně. Jako první u něj pracoval Ludvík Borový č.p. 145, dále František Kulka č.p. 75 (jako kovář ukončil pracovní poměr v roce 1915, asi v červenci šel k odvodu, byl odveden a po výcviku byl poslán na Italskou frontu, kde do měsíce padnul). Dalšími učni byli Adolf Tomis, Antonín Kolář, František Ožana všichni z Václavovic. Já jsem nastoupil do učení 2. 1. 1916 se mnou ještě Ludvík Tomis. Později nastoupil do učení Josef Zelina z Bartovic, J. Slíva, Josef Kuchař č. p. 7 a další. V době mého učení nás bylo 7 učňů. Z počátku se mistr specializoval na různé kovářské a zámečnické práce, na počátku války začal s výrobou mlýnků nejen pro místní občany, ale i pro okolní vesnice. V Datyních stávalo asi 12 – 15 těchto mlýnků. V době války to byla velká pomoc pro domkaře. Vyráběli jsme dva typy a to o 12 nebo 14 křídlech. U dílny bylo postavené větrné kolo, které pohánělo přes připojenou transmisi různé zařízení dílny. Na připojeném soustruhu se vyučil K. Hurta. Montovali jsme je i v Sedlištích, Polance, Lískovci, Petřvaldě atd. Instalovaly se do připravené trámové konstrukce. Po instalaci kovových částí se boky obíjely prkny, stejně i sedlová střecha. Na sedlo střechy se připevňovala vysekaná kovová korouhvička s nápisem „BOROVÝ – KOVÁŘ“ a rok výroby. Vrtule bylo možno natáčet podle větru, stejně se dalo regulovat i drcení zrna. Mlecí kameny se dovážely. Doba mletí byla závislá na síle větru, dalo se sešrotovat 200 kg pšenice za 24 hodin. Na obsluhu stačil jeden člověk.
V dílně jsme vyráběli potřebné modely pro odlitky: na ložiska, ozubená kola, růžice a cylindry k čerpadlům aj. Pak jsme je na dvoukolovém vozíku odváželi do slévárny šedé litiny pana Jarmaře v Ostravě-Mariánských Horách a rovněž odlitky jsme dopravovali pěšky na vozíku“.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mlýnské kameny včetně nakřesání dodával např. pan Szczyrba ze Životic.
Zájem zemědělců o stavby větrných mlýnků poklesl v době hospodářské krize po roce 1933 a úplný útlum větrných mlýnků nastal zavedením elektřiny ve 40. letech. To vedlo mnohé majitele k předělání mlýnků na elektrický pohon. V době II. světové války bylo mletí zakázáno a mlýnky zapečetěny. I přes tvrdé postihy mlýnky po nocích často šrotovaly. Po válce již ubývalo soukromých zemědělců a mlýnky ztrácely svoje uplatnění. Poslední šrotování ve mlýnku je doloženo z roku 2000 (Rozsudek č. p. 258).

Doposud nebylo provedeno žádné komplexní zmapování rozšíření tohoto druhu technické památky v ČR ani na Slovensku. První doložený průzkum tvoří fotodokumentace, kterou pro Muzeum Těšínská provedl v roce 1976 V. Šedý a do roku 1985 doplňoval pan Balon. Na fotografiích se jim podařilo zachytit 38 mlýnků na Těšínsku. Dalším pokusem byla diplomová práce Tomáše Slonka z roku 2000, který pod vedením Doc. Petra Holého z filosofické fakulty Ostravské univerzity popsal 13 větrných mlýnků.

V roce 2001 zahájil terénní průzkum Jan Doubek. Během pěti let se mu podařilo objevit okolo padesáti větrných mlýnků na Moravě a dva na Slovensku (v obci Korňa a ve skanzenu ve Svidníku). Na Slovensku nejsou tyto mlýnky původní, jedná se o přenesené stavby. Je však možné, že se ještě na některé samotě, podobné té v Korňi, nějaký mlýnek nachází.

V dalších letech se do pátrání po mlýncích zapojili další členové sekce Větrné mlýny a to Karel Mlýnek a Radim Urbánek. V posledních letech se terénnímu průzkumu nejvíce věnuje Karel Mlýnek, který využívá toho, že bydlí v Ostravě, má tedy do oblasti výskytu mlýnků nejblíže. Podařilo se mu objevit i mlýnky s unikátní stavbou těla mlýnku z cihel či kamenů. Průzkum severomoravské oblasti však ještě nelze považovat za ukončený. Lze předpokládat, že v této oblasti se nachází ještě 10 až 20 dalších, dosud neobjevených a nezdokumentovaných objektů.

Do dnešního dne jsme nalezli a zdokumentovali okolo 76 mlýnků v různém stavu. Některé jsou téměř funkční, z některých zůstala jen turbína nebo naopak pouze části mlecího zařízení. Celkem 11 z těch, které z těch byly zdokumentovány v letech 2001 až 2006 už nenávratně zaniklo. Buď překážely novější výstavbě a byly bez milosti zbourány, nebo se bez údržby stářím samy rozpadly a zbytky skončily ve šrotu nebo na skládce.

Prvním pokusem chránit tento typ mlýna bylo před více než 20 lety navržení mlýnku v Těrlicku Kostelec č. p. 89 k prohlášení za kulturní památku. Prohlášen však nebyl a dnes už neexistuje.
V roce 2006 byly členy sekce Větrné mlýny při Technickém muzeu v Brně vytipovány dva nejlépe zachované větrné mlýnky v ostravské oblasti a podány návrhy na jejich prohlášení za kulturní památku na Ministerstvo kultury ČR. Jedná se o mlýnky u domu v Těrlicku – Kostelci č. p. 115 a v Dolním Těrlicku č. p. 215. O oba mlýnky se majitelé vzorně starají a určitě si zaslouží památkovou ochranu.
Jeden z mlýnků byl v roce 1997 z obce Albrechtice převezen bez rozebrání do Valašského muzea v Rožnově pod Radhoštěm. Je umístěn v horní části Valašské dědiny, interiér je však stále návštěvníkům nepřístupný. Těleso mlýnka dochovaného v expozici Kotulova dřevěnka Muzea Těšínska v Havířově bylo rekonstruováno podle objektu v Těrlicku – Kostelci č.p. 115. Zachovaný mlýnek v Tošanovicích, který už měl skončit ve šrotu, posloužil jako základ k stavbě funkční repliky v Jindřichovicích pod Smrkem. Další mlýnky změnily majitele a většinou u nich čekají na kompletní rekonstrukci. Např. mlecí zařízení a větrné kolo z obce Vyšní Lhoty bylo převezeno do areálu větrného mlýna v Přemyslovicích, Stožár s turbínou, který zbyl z mlýnku Dětmarovicích, převezl na svůj pozemek a kompletně renovoval Karel Mlýnek. Další příklady jsou uvedeny na závěr seznamu mlýnků v kapitole č. 5.
Tyto typ větrného mlýna můžeme najít v hojném počtu i v sousedním Polsku v celé podkarpatské oblasti. Na Slovensko, do usedlosti U Šulců v obci Korňa, byl v roce 1965 přenesen větrný mlýnek s turbínou z Ostravska. Druhým mlýnkem na Slovensku je exponát z polské části podtatranské oblasti ve skansenu ve Svidníku. Tento exponát ukazuje na typ mlýnků rozšířených v jižním Polsku.