Hrádek nad Nisou | Detail mlýnu
|
|
Mlýn holandského typu o průměru deset metrů postavil v roce 1843 tesař Josef Schulze za pomoci zednického mistra Kunze. Důvodem stavby byl neobyčejně suchý rok 1842. Mlýn měl dvě mlecí složení a šrotovník. Krupník se neosvědčil, místním lidem kroupy nechutnaly. Provoz mlýna však začal brzy upadat, neboť sedláci vozili obilí na mletí do Žitavy. Posledním mlynářem byl v letech 1870-75 Gotthelf Bernát, který současně provozoval i pekárnu. Od roku 1875 se jen šrotovalo, v roce 1890 byla sundána křídla a provoz ustal úplně. V roce 1909 sloužila budova jenom jako polní stodola. V sedmdesátých letech minulého století zbyly z mlýna jen obvodové zdi bez střechy. V posledních letech majitel mlýn opravil, omítnul a tím budovu zachránil. Bohužel části mlýnského zařízení např. lub ležely ještě nedávno venku bez ochrany. Mlýn nyní slouží k rekreaci a působí v terénu dobrým, důstojným dojmem.
Pokorný:
Neobyčejně suchý rok 1842 byl pohnutkou k stavbě zděného větrného mlýna ve Václavicích, zvaného někdy i po blízké osadě Uhelná (Kohlige). Vystavěl jej v letech 1842 až 1843 Josef Scholze, tehdy majitel hospodářství čp. 95 ve Václavicích, vyučený tesař (505). Mlýn byl postaven na pozemkové parcele č. 1529 (stavební parcela č. 229) asi 850 m na SZ od kostela ve Václavicích a asi 800 m od saské hranice, nejbližší zde od mlýna směrem na SZ (506). Mlýn měl dvě složení, mlel obilí i šrotoval; semlel ročně 14 až 16 tisíc měřic obilí (507). Mlýnek na krupici, který tu Scholze vystavěl, se neosvědčil. Syn J. Scholze, Filip, vystavěl vedle mlýna obytné stavení (čp. 91), stavební parcela č. 229/2 (508) a po roce 1860 mlýn propachtoval. Vystřídalo se tu několik pachtýřů. Domek čp. 91 vyhořel v roce 1869, ale byl obnoven. Od druhé poloviny 70. let se v mlýně už jen šrotovalo, mlýn upadl a uprostřed 90. let 19. století byla mu odňata křídla. Po roce 1909 byl mlýn přeměněn na seník (509).
Kruhový půdorys někdejšího větrného mlýna a při něm (na SZ od mlýna) obytné stavení zaznamenává ještě státní mapa z roku 1952 (510). Pozemky náležely JZD (511), dnes je obhospodařuje státní statek Hrádek n. N., hospodářství Grabštejn. Budova větrného mlýna je v dezolátním stavu, bez střechy, zachovalé je dosud zdivo (513).
(505) F. Köhler-F. Thomas, Die Windmühlen in Hohenwalde und Wetzwalde, MVHJIG, ročník 6/1912, 114.
(506) SÚA IS, Boleslavsko 538, stav roku 1843, list II.
(507) Žádost J. Scholzeho z roku 1846, aby bylo zakázáno dovážet tuzemské obilí k semletí do Saska.
(508) GÚ-ÚAGK, SK, katastrální mapa i.č. 8993/2, Wetzwalde, 1886, list 2.
(509) Přesto je vyznačen jako mlýn roku 1915 v katastrální mapě (GÚ-ÚAGK, SK, katastrální mapa i.č. 8298/2, 1915 list 2, Václavice).
(510) GÚ-ÚAGK, Státní mapa 1:5000 – odvozená, list Liberec 8-1, 1952.
(511) GÚ-ČSAV, VM-Č, sdělení rady MNV ve Václavicích z 15.2. 1956, čj. 166-37/56.
(512) Státní mapa 1:5000 – odvozená, list Liberec 8-1, 1952.
(513) Sdělení MNV ve Václavicích (Führbacherová, J. Pazdera) z 10.8. 1970, čj. 298/70 (GÚ-ČSAV, VM-Č).
| Historie obecně | HISTORIE MLÝNA VE VÁCLAVICÍCH-UHELNÉ (Wetzwalde-Köhlig) 1812 – příchod Josefa Scholze do Václavic z pobytu v cizině, kde se vyučil tesařem. Zakoupil dům č.p. 73, který potom vyměnil za hospodářství č.p. 95. Pocházel z krčmy (něm. der Kretscham) v Ober-Bernsdorfu u Frýdlantu (Horní Řasnice). Není ale jisté, jestli se nejedná o Berzdorf (Pertoltice) nebo možná dokonce Bertsdorf u Žitavy. Pokorný: Neobyčejně suchý rok 1842 byl pohnutkou k stavbě zděného větrného mlýna ve Václavicích, zvaného někdy i po blízké osadě Uhelná (Kohlige). Vystavěl jej v letech 1842 až 1843 Josef Scholze, tehdy majitel hospodářství čp. 95 ve Václavicích, vyučený tesař (505). Mlýn byl postaven na pozemkové parcele č. 1529 (stavební parcela č. 229) asi 850 m na SZ od kostela ve Václavicích a asi 800 m od saské hranice, nejbližší zde od mlýna směrem na SZ (506). Mlýn měl dvě složení, mlel obilí i šrotoval; semlel ročně 14 až 16 tisíc měřic obilí (507). Mlýnek na krupici, který tu Scholze vystavěl, se neosvědčil. Syn J. Scholze, Filip, vystavěl vedle mlýna obytné stavení (čp. 91), stavební parcela č. 229/2 (508) a po roce 1860 mlýn propachtoval. Vystřídalo se tu několik pachtýřů. Domek čp. 91 vyhořel v roce 1869, ale byl obnoven. Od druhé poloviny 70. let se v mlýně už jen šrotovalo, mlýn upadl a uprostřed 90. let 19. století byla mu odňata křídla. Po roce 1909 byl mlýn přeměněn na seník (509). |
|---|---|
| Příjmení mlynářů působících na mlýně |
|
| Zcela přestavěn – bez historické hodnoty | |
| Holandský | |
| Zděná - kamenná | |
| Technologické vybavení |
|
|---|---|
O větru a větrných mlynářích v Uhelné
Lidé mají zálibu ve větrných mlýnech. Jako kdyby měli škodolibou radost, že někdo dokázal spoutat vítr, neuchopitelný a neviditelný živel, který jim jindy klepe stříškami na komínech a vhání prach do očí. Stovky turistů a potulných vandráků již okouněly u krásného větřáku v Uhelné, chodily okolo a marně hledaly lopatky, zamoučeného větrného mlynáře a jeho dcery. Nakonec se jen tak pro štěstí dotkly mlýnského kamene venku a smutně odcházely do polí. Doba větrných mlynářů v Uhelné totiž již dávno minula.
Dlouhou dobu nikdo nic o větrném mlýně v Uhelné nevěděl, všichni znalci a vlastivědní badatelé odkazovali jen na jakési neurčité prameny, které měly existovat, nikdo je však nikdy přesně neoznačil. Teprve nedávno jsem v jedné staré ročence téměř náhodou narazil na kompletní historii této zvláštní kruhové stavby holandského typu, která jako podivný větrný maják stojí osamocena v polích táhnoucích se až k Václavicím.
Právě ve Václavicích prý kdysi žil jistý Josef Scholze, sedlák, truhlář a podnikavec, který zamlada prošlapal půlku Evropy a lecčemus se přiučil. Později, někdy na počátku 19. století, se usadil na gruntě č. p. 95 ve Václavicích. Ve velmi suchém roce 1842, kdy vyschly téměř všechny potoky a zastavila se kola vodních mlýnů, si vzpomněl na své cesty Evropou a v hlavě se mu zrodila myšlenka spoutat vítr a využít jej ku prospěchu sobě i ostatním.
Vybral si pořádně větrné místo na svahu malého kopečku nad vsí, zvaného Pískové návrší (Sandhübel), a z lomu za svým statkem tam nechal navozit dostatek stavebního kamene. A protože takový mlýn musí být stavba bytelná, pozval z Hrádku zednického mistra Kunzeho a tři pomocníky a ti se dali do díla. Postavili obvodové zdi a Scholze sám jako vyučený a široko daleko uznávaný mistr tesařský osobně vyhotovil veškeré dřevěné součásti stavby i mlecího zařízení.
V mlýně byly dvě mlecí soustavy, šrotovník obilí, prosévačka, vše poháněné důmyslným soukolím napojeným na lopatky, otáčené zadarmo větrem. Později Scholze ve mlýně zavedl i výrobu krup, ta se ale neosvědčila a byla zakrátko zrušena. Kroupy se zelím asi lidem na Uhelné příliš nevoněly. Historické prameny nezapomínají na žádný detail z popisu stavby a jejího budování. Například pečlivě a z dnešního pohledu zcela zbytečně zaznamenávají, že denní výplata zedníků byla 40 krejcarů a že v té době se obvykle ročně v kraji semlelo 15 000 korců obilí. Uvádějí i, že drahé a pečlivě vyrobené mlýnské kameny pocházejí z pískovcových lomů v nedalekém saském Jonsdorfu.
Větrnému mlynáři Scholzemu se zpočátku dařilo, kromě toho, že měl slušný příjem ze svého hospodářství, plynuly mu i nezanedbatelné příjmy z toho, že u něj sedláci z okolí mleli obilí. Za dva roky však přišly do mlýna bídné časy, velká část obilí z Hrádecka se po zkušenostech ze suchého roku 1842 vozila na mletí do Žitavy, navíc byly vystavěny i další mlýny v Chotyni a Chrastavě, a kšeftů pro mlynáře na Uhelné tak podstatně ubylo. Kroutil se, kroutil, dokonce psal žádosti na c. a k. úřady až do Mladé Boleslavi, pod jejichž správu tehdy Uhelná spadala, prosil úředníky, aby zakázali vývoz obilí na mletí do Saska. Ale ti jeho žádosti nevyhověli, prý z důvodu jakýchsi „vyšších zájmů”, jak se píše v odpovědi, na kterou Josef Scholze musel poníženě čekat něco přes půl roku.
Zajímavé je, že roku 1847 z neznámých důvodů Scholze prodal svému synovi Philipovi jak celé hospodářství, tak i větřák. Přesto však i nadále ve mlýně pracoval, protože člověk, který dokázal spoutat vítr, jen tak neodchází na odpočinek, neutíká od rozdělané práce. Smutný větrný mlynář, vlastně již jen pouhý zaměstnanec v synově mlýně, se ze statku č. p.95 odstěhoval do výměnku u cesty (č. p. 235, u domu dodnes stojí krásná socha sv. Jana z Nepomuku, kterou zde nechal postavit roku 1855 právě Josef Scholze). Osud toho, kdo si zahrává s živly, se však brzy naplnil. Roku 1860, právě na svátek sv. Jakuba, který se v okolí hodně slavil, se do jeho komory vloudila pomatená žena ze sousedství, jakási Terezia Wollmannová, a ve spánku jej tak strašlivě zmlátila kusem dřeva, že chudák Scholze den na to zemřel. Větrný mlýn na kopci osaměl. Zdrcený syn Phillip nechtěl mít s “prokletou” stavbou nic společného a pronajal ji jistému Mederovi, který se ihned se svými sedmi dětmi a dvěma kozami nastěhoval do domku, který Scholze nechal kdysi vedle mlýna postavit. Větrnému mlynářství však v té době bylo patrně definitivně odzvoněno, obchod se nedařil, za čas zmizel Meder, jeho děti i kozy neznámo kam a mlýn byl stále dokola pronajímán. Ještě ke všemu do stavby nejdříve udeřil blesk, později částečně vyhořela. Pokaždé se však našel někdo, kdo ji opravil.
Na lepší časy se kupodivu začalo blýskat roku 1870, kdy si mlýn a pronajal pekař Gotthelf Berndt ze Sommerau u Žitavy. Pochopil, že jej jen mlýn samotný neuživí, a důmyslně spojil mletí s pekařstvím, bydlel v domku poblíž a denně prodával vesničanům z Uhelné i Václavic několik hromad chleba. Po pěti letech se ale i on odstěhoval do výměnku č. p. 235 a zařídil si tam pekárnu. Větrný mlýn navždy osaměl, zůstal opuštěný v polích a sloužil již jen jako příležitostná šrotovna nekvalitního obilí určeného ke krmení. Na konci století byly ze stavby odstraněny lopatky a mlýn byl po několika letech chátrání přeměněn na polní stodolu. Jako sklad všeho možného sloužil i v prvé půli tohoto století, později začal neudržovaný a opuštěný objekt chátrat a od úplného zničení jej zachránilo až přebudování na ojedinělou rekreační chalupu uprostřed větrných polí.
Odchodem posledního mlynáře z Pískového návrší však historie věčného spoutávání větru v Uhelné rozhodně nekončí. I později zde lidé na zahradách měli malé větrné mlýnky, které sloužily k pohánění ledasčeho. Sílu větru se dokonce rozhodla využít i vodárenská společnost pečující o místní bohaté prameny. Roku 1910 nechala zřídit na začátku obce napravo od cesty, na místě, kde je dnes betonová skruž, velké americké větrné kolo, napojené na vodní pumpu. Tento pro zdejší kraj vskutku nezvyklý větrný mlýn na čerpání vody s moderní konstrukcí se objevuje ještě na mapách z období 1. republiky. Těžko říci, jak skončil, pravděpodobně byl odstraněn, možná jej skácel vítr. Měl už asi dost toho nekonečného otáčení lopatkami.
Hradecké obce - Uhelná, Martin Řeháček, 1999
Základní obrázky
Historické fotografie a pohlednice
Současné fotografie - objekt v krajině
