Praha, Břevnov | Detail mlýnu
|
|
Mlýn holandského typu postavil v roce 1722 Kryštof Dientzenhofer v rámci Břevnovského kláštera na místě staršího dřevěného mlýna . O jeho provozu víme pouze to, že zaměstnával jednoho pracovníka a vedle mlýnského složení jím byla poháněna i pila. V roce 1794 ho v důsledku josefínských reforem převzal od kláštera Jakub Kohoutek, mlynář z Nesvačil u Bystřice. V roce 1840 je jako majitel uváděn Franz Kohoutek. V roce 1848 byla mlynářkou na Větrníku sestra známého vlastence Petra Fastra. Mlýn pracoval maximálně do roku 1890. Od roku 1840 do roku 1912 stál vedle něj ještě jeden mlýn německého typu, který byl výrazně štíhlejší a měl šest perutí.
V roce 1899 zakoupil objekt známý pražský restauratér a velitel národní gardy Jan Josef Černohorský již jako ruinu. V roce 1900 přistavěl k budově mlýna vedlejší obytnou budovu. Ve dvoře vybudoval letní restauraci, která úspěšně fungovala asi do roku 1927. Od roku 1920 v objekt obývá rodina Opatrných. Po roce 1990 byl objekt komplexně opraven a z hospodářských částí vytvořen malý penzion. Válcová stavba o průměru 9 m a výšce 12 m o dvou podlažích je zakončena nízkou kuželovitou střechou krytou bobrovkami, fasáda je opravena novorenesančně a je zdobena bosáží. Jedná se o jednu z nejstarších dochovaných staveb větrného mlýna u nás.
Pokorný:
Asi 850m na SZ od klášterního kostela v Břevnově stojí dosud okrouhlá zděná budova někdejšího větrného mlýna Břevnovského kláštera, dnes ovšem jen jako část většího stavebního objektu. Je označena čp. 40 v ulici Na větrníku. Název Větrník si zachovala i sama lokalita (22). Nazývá se tak i blízká studentská kolej.
Stavbu okrouhlého zděného větrného mlýna lze právem spojovat s výstavbou Břevnovského kláštera v prvních desetiletích 18. století (23). Některé starší prameny však ukazují, že tu stával již před tím větrný mlýn dřevěný (24).
Historie obecně | POČÁTKY HISTORIE VĚTRNÍKU Základy této památky sahají až k samému založení kláštera sv. Markéty v Břevnově), tj.do roku 993. Nevelká kaple sloužila jako obydlí pro řádové sestry. Není známo kdy, ale víme jistě, že klášter i kaple vyhořela (pozn. nedochovaly se ani historické údaje z klášterní knihovny). Kaple byla velice dlouhou dobu opuštěna a celé okolí zpustlo. Nebyl nikdo, kdo by se o zprovoznění stavby opět pokusil. Toto místo ale znovu oživlo a to tak, že zde vznikl lom na opukový kámen (pozn. opuka – měkký stavební kámen bílé barvy). Vytěžený materiál byl nejdříve použit na oplocení samotného kláštera a růžových sadů v jeho okrasné zahradě, dále i na ochranné zdi loveckého letohrádku Hvězda s nezvyklým šesticípím půdorysem. Ještě dnes jsou na současné zahradě Větrníku patrné výškové rozdíly. Podle mnohých opukových lomů se ostatně části zdejšího území začalo říkat Bílá hora. JAK ŠEL ČAS Ve středověku bývaly mlýny stojící o samotě přepadávány všelijakou lotrovskou sběří. Mlynáři se chránili nejen zbraněmi, ale také stavěli tajné úkryty. Je možné, že právě za tímto účelem byla vykopána půlkilometrová tajná chodba vedoucí z Větrníku do kláštera. Namletá mouka tak mohla být bezpečně dopravována do cílového místa své spotřeby. Druhá verze ovšem tvrdí něco jiného: tajná chodba byla vyhloubena již dříve. V klášteře sídlili mniši, v kapli řádové sestry a nic tak nebránilo tomu, aby se mohli tajně navštěvovat. Skutečnou pravdu se dnes už těžko dozvíme. JAN JOSEF ČERNOHORSKÝ Jan Josef Černohorský, známý pražský restauratér a velitel národní gardy v Praze, byl můj prapradědeček, který v roce 1899 zakoupil Větrník. Byl to velice podnikavý člověk, měl v nájmu od hl. m. Prahy současně Národní Dům na Smíchově, Nebozízek na Petříně a zámeček Letná naproti dnešnímu letenskému muzeu. Po koupi starého mlýna i s rozlehlou zahradou se vzdal všech svých pražských restaurací a začal budovat velkou zahradní a výletní restauraci přímo na Větrníku. Roku 1900 přistavěl k válcovité věži vedlejší budovu, určenou pro obytné účely. Restaurace byla v provozu jen v letních měsících, přibližně v letech 1920-26/27. Hosté seděli přímo pod množstvím starých a statných ořechů. Na okraji dvora stály těsně za sebou kuželník a dva altány. První z nich kryl již zmíněnou studnu, druhý sloužil jako přístřešek pro orchestr, který hrál hostům k tanci i poslechu. J. J. Černohorský také organizoval tzv. tajné výlety na Větrník kočárem z centra Prahy. Kočáry tažené párem vraníků pak po skončení hudebního večera odváželi pražskou veřejnost zpět domů. Zahradní restaurace za života pana Černohorského fungovala velice úspěšně. Postupně se ale začal vytrácet restaurační život, až se dům stal opět pouze soukromým obydlím, nejprve rodiny Černohorských a asi od roku 1920 rodiny Opatrných. SOUČASNOST Až do 90. let nechal majitel Větrníku Miloš Opatrný dům záměrně chátrat, aby se v hluboké totalitní době nestal objektem zájmu tehdejších komunistických představitelů. Tato politika se mu vyplatila a tak se po sametové revoluci v roce 1989 pustil do rekonstrukce celé nemovitosti. Věž Větrníku je nyní válcovou stavbou o dvou podlažích, zakončen nízkou kuželovitou střechou. Fasáda je upravena novorenesančně, zdobena bosáží a dalšími architektonickými prvky. V každém podlaží je prolomena polokruhově zakončenými okny. Z části hospodářských budov vystavěl malý penzion o šesti pokojích. Ten již přes deset let velice dobře prosperuje a je hojně navštěvován a vyhledáván turisty z celého světa. Personál tvoří pouze rodinní příslušníci. Díky tomuto druhu podnikání je možné objekt i zahradu stále vylepšovat a zvelebovat. Tenisový kurt, který je opět v provozu, je příjemným sportovním zpestřením návštěvníků.
|
---|---|
Příjmení mlynářů působících na mlýně |
|
Zcela přestavěn – bez historické hodnoty | |
Holandský | |
Zděná - kamenná | |
Technologické vybavení |
|
---|---|