Ohrozim | Detail mlýnu

Autentické vyprávění posledního mlynáře na ohrozimském povětrňáku

Josef Motal poslední mlynář v Ohrozimi se narodil v Lešanech v čp 12. dne 16. února 1831, zemřel 20. července r. 1909 v nemocnici „Milosrdných bratří v Prostějově” vypráví:

      „Jak sem se dostal na Horko? Tož tak. Bel sem na pachtě na hospodě v Ohřecich o Žarošec. (Uhřice u Žarošic, okr. Kyjov). Šil sem tam to hospodo si vobhlidnót s neboščíkem švagrem Jankem Sedlačkem (č. 29. z Lešan). Von jož nenosel červeny gatě, ale sókeny s flekama, „rajthózne” jim řikale, jak mají třeba ti dustojníci.
Me sme do té hospode přešle a ti ledi nevěděle, že já chco to hospodo vepachtovat. Řekle sme jim, že dem kópit koňa. Na všecko sme se hospodskyho veptávale, jak mo dó ledi a von zas, že be to rád propachtoval, že má hospodářství a proto všeckymo nemuže postačet. Konečně sme se domlovile a vepachtoval sem to.
Ale dloho sme tam nebele, meslim ale rok. Naše (manželka) se jakse nepohodla s tó hospodeňó domáci skrz drubež, von se take do teho vložel pré: „Vy, sprostý Hanáku!” Já mo na to povidám: „Deť já nemosim bet meze Slovákama a pudo zas teda meze te Hanáke.” Dostale sme se na hospodo do Dětkovic (u Prostějova).

      Na Horce béval nejaké Velímek, lehké a toze darebné člověk. Vepučel si vod Štvrtníku (Zaoralů z Lešan č. 15) 400. renskéch a vod našech (Františka Motala č. 12 z Lešan) 300 renskéch a voplatit jich nemuhl. Ta Horka se měla v jezekoci (exekuci) prodat. Já sem akorat přejel do města (Prostějova). Potká mě tam Jan Mečoch a povidá: „Te, slešiš, nač se bodeš po tech pachtech pořáď táhat. Horka je naprodé, nalivat tam mužeš také.” (Zařídit si hostinec.) Ale jož to měl Štvrtnik. Tatiček to kópile vod teho Štvrtnika a já sem to chtěl. Měl sem dostat 1000 renskéch a voni (otec) si hneď tech 300 renskéch strhle a mě dale 700. Sedn set z gronto, to belo my pretenci z gronto, sakra! (Poznámka: Poněvadž si vzal ženu proti vůli otce svého.) Debech já béval měl ten rozom, co mám včel, já bech to tak nebel nechal.

        A tož potom přenda na to Horko, všecko belo zposčeny, dveře žádny, vokna žádny, nebelo podlahe (stropu) ani zeme (dlažby ve světnici). Štere sta sme prostavěle tož co nám zvostalo? Prosel jsem Hanáčko (sousedka Karolína Hanáková č. 13), abe se tatičkovi zminile (u otce přimluvila), abe nám neco dale. Ta Hanáčka potom přendó a povidajó: „Milé bracho, von (otec) tě nic nedá, pomáhé si, jak mužeš.” „Tož já, nechca, abe děcka mřele hladem, (bylo jich 10) a chodile nahy a já také nahé mosel sem si pomáhat, jak sem muhl.”

Podle článku v Českém Lidu č. 26 z roku 1926
Jan Zbořil: Povětrňák na Horce u Ohrozimi (Morava)