Žeranovice | Detail mlýnu

Větřák Žeranovice - historii sepsali František a Martin Potůčekovi  o svých mlynářských předcích

František Hlobila ze Žeranovic prodal dne 6. ledna 1796 Tomáši Potůčkovi z Martinic zařízený větrný mlýn se dvěma oškrty (Schärfeisen), se dvěma mlecími stolicemi, jedním krumpáčem, tažným lanem k natáčení mlýna, s obydlím a s pozemky o výměře 10 měřic, to vše za 690 zlatých. Potvrzuje to zachovaná kupní smlouva. František Hlobila zakoupil pozemek, na kterém mlýn postavil, od Jeho hraběcí Excelence Seilernovského statku žeranovického. Potvrzuje to jiná kupní smlouva, podepsaná už o šest let dříve, 31. prosince 1789. Po zbudování mlýna uvažoval o jeho převezení do Bořenovic, ale vzdálenost 9 km na rozebrání a naložení těžkého mlýna na povoz byla věc nelehká. Proto mlýn prodal a v Bořenovicích postavil mlýn nový. Ten dnes stojí ve skanzenu v Rymicích.

Na tomto místě však musel jiný větrný mlýn stát už mnohem dříve. Už Lánové rejstříky z roku 1656, a posléze i katastry Tereziánský a Josefínský z druhé poloviny 18. století – zde totiž uvádějí trať „Od Povětrníka“. Toto označení nevzniklo náhodně. Názvy polních tratí bývaly odvozovány od něčeho, co příslušný územní okrsek charakterizovalo. Lze tedy předpokládat, že Hlobila postavil nový mlýn na místě nebo v blízkosti místa, kde stával jiný větrný mlýn již dříve. Například Gregor Wolny, moravský historik píšící německy, zmiňuje v roce 1736 v Žeranovicích mlýny hned dva: dolní a horní. Ten dolní mohl být vodní – a ten horní mohl být předchůdcem tohoto.

Nový majitel žeranovického mlýna Tomáš Potůček I předtím působil v Martinicích. Svědčí o tom záznam v Knize mistrovské nového cechu mlynářského v Holešově ze dne 8. července 1770 o tom, že je povinen zaplatit 7 zlatých cechovního příspěvku. Když mlýn koupil, neměl po ruce dostatečnou hotovost a musel si tedy vypůjčit 210 zlatých ze Sirotčího pokladního fondu poddanského statku Žeranovice. Na novém místě mu ale osud nedopřál dlouhého působení: za neznámých okolností umrzl dva dny před Štědrým dnem 1801.

Mlynářské řemeslo po něm postupně převzalo pět dalších generací rodu Potůčků. Těm se též nešťastné události nevyhýbaly. Mlýn smetla 5. srpna 1865 vichřice. Stalo se tak pouhé dva dny po smrti třetího mlynáře v pořadí Tomáše Potůčka III. Ten po sobě zanechal šest nezaopatřených dětí. Včetně jednadvacetiletého syna Františka, kterému nezbylo než od základů vyvrácený větrný mlýn s velkými obtížemi znovu postavit. Předposlední pátý majitel, Julius Potůček I musel v první světové válce narukovat. Mlýn tudíž během válečných let chátral a po válce, v roce 1919 domlel. Za války ovšem ještě sloužil. S ohledem na nebezpečí zhroucení musel být v roce 1935 zbořen. Na usedlosti dále hospodařil poslední majitel Julius Potůček II. Toho i jeho ženu Františku, když se za bouře vraceli z pole, zasáhl 13. června 1979 blesk. Františka vyvázla jen s popáleninami, ale Julius nepřežil. Namále měl ale již mnohem dříve. Od roku 1941 poskytl na Větřáku úkryt nadporučíkovi čsl. Armády Sergeji Julínkovi, od roku 1943 i zběhovi z německého zajateckého tábora ruskému důstojníkovi Pavlu Alexeji Uvakinovi. 9. února ale šlo Gestapo po udání najisto: v ranních hodinách samotu obklíčilo a po přestřelce byli všichni, včetně Uvakina s prostřelenou nohou, zatčeni a později odsouzeni. Celá rodina Potůčků byla v únoru 1945 odsouzena k mnoholetým trestům vězení a Julius Potůček II k trestu smrti. Dveře jeho pankrácké cely pro odsouzence k smrti otevřelo na poslední chvíli Pražské povstání v květnu 1945 pouhé čtyři dny před plánovanou popravou.

Mlynáři představovali vesnickou elitu. Julius Potůček I byl hned po 1. světové válce zvolen starostou Žeranovic. Nejen to. V roce 1925 založil družstvo pro regulaci potoka Svodnice k odvodnění podmáčených polností. V roce 1926 zorganizoval scelování polí, aby se mohla lépe obdělávat. A v roce 1939 stál v čele mlátícího družstva, které zakoupilo mlátičku a půjčovalo ji pak v době žní svým členům. Tradovalo se o něm, že si uměl širočinou na otesávání trámů za pár vteřin přiostřit tužku. Tak či onak, mlynáři museli být i zdatnými řemeslníky.

Po smrti posledního hospodáře Julia Potůčka II se jeho bratr MUDr. František Potůček (1913-1995) rozhodl na místě zaniklého Větřáku postavit se souhlasem a s pomocí nového majitele usedlosti Ing. Jiřího Boleslava v roce 1983 památník. Je sestaven z jeho zachovalých zbytků: tří na sebe položených mlýnských kamenů, jejichž otvory protíná ocelová osa (tzv. vřeteno) a z železného ložiska (tzv. kypřice) z mlýnského soukolí. Na horním mlýnském kole jsou vytesány letopočty 1796-1981. Do betonového podstavce je vložena kamenná deska s nápisem

Na této samotě „Větřáku“
žilo šest generací Potůčků
větrných mlynářů.
Z jejich osudů vyrůstají naše.

Půjdete-li kolem, můžete se posadit na lavičku ze zbytků dubového trámu, kolem nějž se celý mlýn otáčel. A zaposloucháte-li se opravdu pozorně, možná, snad zaslechnete i lehký svist mlýnských křídel.

Jména mlynářů působících na mlýně
Hospodáři   Narození a úmrtí

Hlobila František

Tomáš Potůček I 1727-1801

Tomáš Potůček II 1764-1832

Tomáš Potůček III 1805-1865

František Potůček 1844-1903

Julius Potůček I 1878-1952

Julius Potůček II 1914-1979

Prameny:

Paměti Františky Stokláskové, rozené Potůčkové, dcery drobného rolníka a větrného mlynáře Františka Potůčka ze Žeranovic. Vydáno nákladem rodiny Potůčků a Stoklásků. Olomouc 2012.
Potůček, Martin. Žeranovský Větřák - ráj srdce mého táty. ZVUK, 1997, jaro, s. 20-23.
Potůček, Martin: Žeranovský Větřák. Veřejná přednáška, Žeranovice 21. 8. 2011. Powerpointová prezentace.
Stoklásková, Františka. Z pamětí. In: Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1987, č. 2, s. 27-33.

Potůček, Martin: Táta. In: Anatomie komunismu: Skutečný příběh jedné rodiny, 2022, kap. 1.1, s. 15-28.